Tak je to neuvěřitelné, ale zase bloguji. Nechtělo se mi, to Vám povim. Ale přetlačil jsem sám sebe. V sebepřetlačování mi velmi pomohlo, že je tu takový námět úplně se podbízející, neřkuli nabíledni, a to je mé bydlení. Tedy dnes se probereme stručně historií mého shánění a pak hned přistoupíme k popisu mého momentálního sídla. Fotky taky trochu (po kliknutí se dostanete na větší verzi, po najetí kurzorem nad zmenšeninu se zobrazí popisek).

Požádat a ani nenakašlat.

Tak jak to začalo, začalo to požádáním o místo v Cité Universitaire, kde jsem pobýval vloni. Požádává se vyplněním online formuláře na příslušném webu, učinil jsem tedy tak a dodnes čekám na odpověď jakéhokoli druhu. Podobně se to má s mojí žádostí o místo na ubytovnách CROUSu, tedy toho úřadu, co se tu o mě stará téměř mateřsky. Pominu-li krátkou epizodku záchvatu naděje, kdy mi jakási paní nabídla ubytování na koleji, já projevil zájem a pak už ticho po pěšině čiliže prd … tedy pominu-li toto, jel jsem do Paříža zcela bezadresně.

Tady jsem si trošku zalhal, nebyl jsem zcela prost možnosti noclehu, slečna teta učitelka Dáša (1. a 2. foto) byla tak neuvěřitelně hodná, ochotná, pohostinná a hlavně hodná a nabídla mi (po mé drzé poptávce … pokud si to pamatuji) azyl (3. foto). A řeknu Vám, že pohodička parádička. Adresa exkluzivní, postel spinkací, hostitelka večeře neodbytně a výborně vařící, kultůra, pařbičky … no krása jasá. Díkydík!

Ušetřen nutnosti přespávat v Hostelu či hůře, jal jsem se hledati bydlení neinstitucionalizovanou (cool, ne?) cestou. Našel jsem mnoho návodů, jak hledat bydlení v Paříži a v žádnem ani trošičku, ani mezi řádky, ani jinde, nenaznačovali, že je to jednoduché. Nebudu to tu všechno popisovat, hodlám na to pozvolna zapomínat, jenom řeknu, že jsem měl veliké štěstí a už asi na pátý telefounát jsem sehnal. Volal jsem jakési paní a ta mě přesměrovala na svou dceru, co spravuje dům svého otce (toť co o tom vím) a bylo. Domluvil jsem si okukovací návštěvu, okoukl jsem, nechal si vysvětlit, že ještě budou bílit, neb předělávali elektrické drátoví, a byl jsem potěšen.

 
 
 
 
 
 
 

Bydliště - popis

Mám pokojíček střední velikosti, odhadem 3,5 x 4 metry, velikánskou postel s velikánskou peřinou (žádná šílená soustava prostěradel jako vloni, prostě normální přikrývka hodná homo sapiens) , jednu poličku s možností zavěšení kdečeho na ramínka, druhou poličku s poličkami, třetí připostelní poličičku na knihy a pod., stůl psací a židli poněkud malou. Výhled na zahradu obléhající dům je útěšný, sousedství s koupelnou občas poněkud prudné, okolí domu velmi poklidné, řekl bych maloměstské. K dispozici kuchyň vesměs vybavenou, pračku dobře peroucí a sušárnu dostačující. Topí, okna těsní, luxus v Paříži mnou dosud nepozorovaný.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Bydliště - paní domu a spobydlící

Paní domu je veselá a milá slečna (viz fota) s dokončeným studiem molekulární biologie a čekající na start svých Ph.D. studií ve frankofonní části Kanady, myslím, že Montrealu. Jmenuje se Julie [čti Žuli] a momentálně se zabývá výukou zdravotnického personálu, tedy má dosti volný režim. Taky dělá nějaký tanec, dokonce byla skrze něj v Česku (Praha, Olomouc - velmi srandovně vysloveno) a zdá se, že se jí tam líbilo … asi proto, že česky umí říct “Na zdraví!” a “slivovice”. Vychvalovala Pražskou kulturní scénu - když jsem říkal, že Paříž přeci taky žije, utrhla se na mě a dívala se velmi odmítavě -, levné pivo a vůbec všechno a rozlehlé lesy.

Ostatní spolubydlící jsou také vesměs sympatičtí, ač narozdíl od Julie neumí anglicky, tady naše konverzace je velmi omezená. Naproti mě bydlí dva frantíci, co neustále sledují televizi, naštěstí většinou pro mě neslyšně, jsou to asi studenti, či čerství absolventi. Někde dole bydlí afričanka s nezapamatovatelným jménem, tu moc nepotkávám a nahoře nějaká španělko-francouzska, asi s přítelem, ale je možné, že je tu jen pečený vařený na návštěvě.

 
 
 
 
 
 
 

Bydliště - lokačka

Tady dostane doposud popisovaná idylka místo završující třešničky kapku do držky, neb ani zdaleka nebydlím v Paříži, tedy ne v té centrální. Bydlím směr jih, naštěstí kousek od zastávky příměstského vlaku (1. foto), více o tomto na stránce věnované zájemcům o mě navštívení. Má to ale i svůj půvab, jsa prostý chlapec z venkova, trpěl jsem vloni poněkud úzkostí z toho humbuku kolem, navíc bez možnosti úniku. Nyní toto věřím nehrozí, mimo celkově klidnějšího prostředí by tomu měla zabránit zmíněná přilehlá zahrádka a taktéž nedaleký les (2. foto), jakkoli není ani trošičku jehličnatý.

 
 
 
 
 
 
 

Leave a Reply